Russian Roulette [TT]

16. února 2016 v 14:36 | Katbar |  ...píše
Padla jsem na kolena. Cítila jsem, jak mi v nich tiše zapraskalo, bolest už jsem však nevnímala. Ramena jsem měla za zády skoro vykloubená, do zápěstí i kotníků se mi zařezávali konopné provazy. Jenže mě už to bylo jedno. Ucítila jsem kopnutí do břicha, až jsem se stočila do klubíčka a tiše jsem zavzlykala. Netušila jsem kde jsem se to ocitla, co tady dělám, proč jsem tady.Jediné co jsem věděla bylo, že je tu chladno a že tu rozhodně nejsem sama. Někdo mě chytnul za vlasy a prudce přitáhnul. Slyšela jsem rozepínání zipu. ,,Kuř ty děvko!"


Znovu jsem byla odhozena na studenou, kamennou podlahu, tentokrát jsem dopadla na lokty. Cítila jsem pálení a tekoucí krev, ale i to mi bylo jedno. Železná mříž se zavřela a těžký zámek klapnul. Otevřela jsem oči. Bylo tu světlo. Až do této chvíle jsem si myslela, že jsem tu sama, z omylu mě však vyvedl pohyb v koutě místnosti. ,,Halo?" Srdce mi málem vynechalo několik úderů štěstím. ,,Proboha...nejsi mrtvý." ,,Tím bych si nebyl tak jistý." odpověděl hlas a s námahou se posadil. Konečně jsem mu viděla do tváře. Byl to pohledný, světlovlasý mladík, zhruba v mém věku. Mysl mi zaplavila vlna otázek. ,,Kdo jsi? Co tady děláš? A co tady dělám já?" Mladík jen zklopil pohled. ,,Já jsem Marcus. A zbytek...zbytek si klidně můžeš domyslet. Nikdo neví, co tady dělá." Zpozorněla jsem. ,,Nikdo? Ono je vás..." odmlčela jsem se. ,,...nás tady víc?" Marcus přikývnul. ,,Neznám sice jejich jména, ale vím, že jsem zavřeni ve vedlejší cele už několik týdnů. Jsou vyhladovělí a polomrtví." Nevzmohla jsem se ani na slovo. Zoufalství mě zcela pohltilo a zatemnilo mi ty zbytky zdravého rozumu, který mi ještě zbýval. Najednou ovšem mříž klapla podruhé. Zbystřila jsem, načež jsem zjistila, že to klapla mříž sousední cely, o které se již Markus zmiňoval. Slyšela jsem nekompromisní, tvrdý hlas i úpěnlivé sténání a tiché prosby. Sevřelo se mi srdce. Přiblížila jsem se blíž k mříži, abych se mohla podívat, co se stalo. Vysoký, kdysi možná tmavovlasý muž ve formálním oděvu vlekl za zřejmě vykloubené rameno vyhublou dívku. Na malý moment jsem se s ní střetla očima. V překrásnách modrých očích nebylo vidět nic jiného, než propastné zoufalství, odevzdanost a prohra. ,,Nečum!" ohnal se po mě její věznitel botou a já byla donucena stáhnout se zpět do kouta. Chvíli bylo ticho, najednou však klid, jako blesk z čistého nebe, prořízl výkřik. Ženský výkřik. ,,ABIGAIL!" ozvalo se zavřísknutí z vedlejší cely. ,,ABIGAIL!"
Hrůzné zvuky neustávaly. Byla tma. Točil se se mnou svět. Naříkala, prosila, plakala, aby ji už propustil...Hrůzné zvuky lidského utrpení naplňovaly celou věznici,jenže on nepřestával. Její hlas postupně slábnul, až se po chvíli vytratil úplně. Už jsem pomýšlela na nejhorší, když v tom se mříže sousední cely opět otevřely a ozval se zvuk tupého nárazu polomrtého těla. ,,Abigail...Abigail, prosím..." úpěl hlas za pevnou, studenou, kamennou zdí. ,,Jsem v pořádku..." odpověděla Abigail tiše. Bylo slyšet, že možnost mluvy má značně ztíženou. ,,Nejsi!" vyštěkl druhý hlas. ,,Abigail...to je krev! Proboha...vždyť to je hřebík! Máš v dlani hřebík!" ,,Nejenom jeden, Alexi..." Celou se roznesl zoufalý a bezmocný pláč a křik. ,,Abigail...co ti to provedli....Abigail...Miluju tě..."

Už jsem tu několik dní. Abigail zemřela na ztráty krve a Alex se objesil. Ztráty však nahradili nové tváře, které byly mučeny stejně, jako ty předchozí. Mě byl rozříznut jazyk a vyjmuto několik žeber. Někteří však dopadli i mnohem hůř.

Mohlo být zhruba půl čtvré ráno, když se náhle rozsvítila světla. V polospánku jsem ucítila něčí ruce, jak mě za krk záhnou pryč. Poddala jsem se. Odporovat nemělo smysl. Podle sluchu jsem odhadla, že stejný osud potkal i Marcuse.
Odhodili nás na zem. Byli jsme v odporné místnosti. Všude odlupující se tapety prorostlé plísní, prach, špína, pavučiny...jen jediné okno propouštělo do místnosti trochu světla. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, spatřila jsem kromě Marcuse ještě další tři lidi. Jednoho mladíka a dvě holčičky, sotva desetileté, jednu zrzavou, jednu blondýnku. Obě plakaly a prosily o milost. Ony i mladík na sobě měli hluboké tržné, sečné i bodné rány, malá zrzka měla dokonce v obličeji něco, co připomínalo skleněné střepy. Ve chvíli, kdy mi ten samý muž, jako před několika dny odváděl Abigail, přeřezával pouta na rukou, neznámý mladík upadl do bezvědomí. ,,Vážení..." oslovil nás všechny náš věznitel. ,,Mé jméno je Kylping. Řekněte mi..." začal přecházet po místnosti sem a tam. ,,...znáte ruskou ruletu?" Nečekal na odpověď a mluvil dál. ,,Samozřejmě, že znáte. Tak si ji zahrajeme, co říkáte?" Vytáhnul zbraň. Při pohledu na pistol se mi málem zastavilo srdce. ,,V Margaritce," Láskyplně pohladil pistol. ,,je právě teď jen jeden náboj a čtyři volná místa. Přeživší budou propuštěni na svobodu.Tak uvidíme, na koho se dnes štěstí usměje." Přešel k mladíkovi, který stále ležel na zemi zhroucený v bezvědomí. Přiložil mu k hlavě pistol. Ozvalo se prázdné cvaknutí. Zbývají tři prázdná místa a jeden náboj.
,,Měl štěstí," usmál se pro sebe Kylping a pokračoval dál, k malým děvčátkům. ,,Tak co vy, kopretinky?" Zrzka. Prázdné cvaknutí. Dvě prázdná místa, jeden náboj. Blondýnka. Prázdné cvaknutí. Jedno prázdné místo, jeden náboj.
Srdce mi bušilo tak, že ho snad musel slyšet i sám Kylping a krev mi v žilách tuhla strachem. Kylping vzal za bradu Marcuse a odhrnul mu plavé vlasy z čela. Marcus, vyhladovělý, zraněný a bezmocný neodporoval a nechal si k hlavě přiložit zbraň. ,,Tak, který z vás to bude? Ty, nebo ta překrásná kočička vedle tebe?" Stiskl spoušť.
A ozvalo se cvaknutí oznamující...
PRÁZDNÉ MÍSTO.


[TT-Cena našich životů]
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mykolas Caine Mykolas Caine | 16. února 2016 v 16:27 | Reagovat

Z jakého důvodu je u českého článku anglický název? Nechápu.

2 Katbar Katbar | E-mail | Web | 16. února 2016 v 16:44 | Reagovat

[1]: v angličtině zní líp ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama